Pro devátou třídu nebylo místo, tak dostala koupelnu

Na konci osmdesátých let nebyla International School of Prague žádný kampus. Byla to vila v Praze 6, postavená pro jednu zámožnou rodinu. Z kuchyně byla laboratoř přírodních věd. Knihovna se táhla po chodbách, takže kdo si chtěl něco vyhledat, stál všem v cestě. Asi sto lidí, žáků i zaměstnanců, se navzájem znalo jménem, což je krásné, dokud něco neprovedete.

Škola vedla žáky od první do osmé třídy. Pak šest žáků, jejichž rodiny v Praze zůstávaly, došlo na konec osmé třídy a nebylo jasné, kam dál, a škola souhlasila, že pro ně otevře devátou třídu.

Byl tu jeden háček. Nebyly místnosti. Každý kout vily, kam se vešla lavice, už jich měl několik.

A tak se devátá třída nastěhovala do podkrovní koupelny.

Ne do bývalé koupelny. Do koupelny. Vana tam pořád byla. Tabule šla do vany, protože vana byla jediné místo v místnosti, kde vydržela stát. Šest čtrnáctiletých sedělo kolem ní na židlích, které se vynesly po schodech nahoru.

Dva bývalí žáci, kteří si to pamatovali, to nepopisovali jako strádání. Když se potřebovala sejít celá škola, vzpomínali, otevřely se posuvné dveře mezi dvěma třídami a všichni se tam namačkali, protože vila neměla žádný sál. Tak to tam prostě chodilo. Na devátou třídu byla škola moc malá, a stejně ji otevřela.

Když rok v roce 1988 skončil, rozprchla se ta šestice do škol v cizině. Ve čtrnácti to bylo těžké loučení.

Loni na jaře jsem kvůli prostřední objížděla střední školy v Bruselu a viděla jsem desítky prostor vydávaných za přednosti. „Učební ulici“, což byla chodba. „Kolaborativní modul“, což byla pohovka. „Zahradu pohody“, což byla lavička u popelnic s květináčem levandule.

Ani jedna nenabízela koupelnu.

O pražské deváté třídě jsem jako vtip řekla ředitelce jedné školy, když jsme stály v nablýskaném pavilonu přírodních věd. Nesmála se. S opravdovým citem řekla, že by dala cokoli za šest žáků a koupelnu, protože její devátý ročník má 180 dětí a na záchody je pořadník.

Prostřední mezitím usoudila, že nejlepší domácí úkoly dělá v koupelně. Prý je to jediná místnost v našem bytě, kterou nikdo neprochází cestou někam jinam.

Něco na tom je. Přestala jsem se hádat. Tabule je zatím bílá, na fixy, a opírá se o okraj vany. Stojí na ní MATIKA. Stojí na ní MATIKA už tři týdny.