Sedm let smluv se spolubydlícími a jedna doložka, kterou nikdo nenapíše

Na Open Gate, internátní škole v Babicích kousek za Prahou, dostane dvanáctiletá holka z malého města pokoj s druhou postelí. Nikdo se tak úplně nezmíní, že k druhé posteli patří i druhý člověk a že ten druhý člověk bude mít názory na lampičky.

Takhle se internátní žačka učí diplomacii, rok po roku.

První rok. Smlouva. Zhasíná se v dohodnutou hodinu, okno pootevřené na škvírku, hudba jen do jednoho sluchátka. Pak dodatková smlouva o sprše, budíku a zásuvce nejblíž posteli, o které rozhodne mince.

Druhý a třetí rok. Každé září nové spolubydlící, nové smlouvy, nové hádky o okno. Pěnové bitvy v koupelně. Hra, ve které je koberec láva, v podání holek, které by už měly mít rozum. Celé noci prokecané s tou, kdo zrovna spí na vedlejší posteli. Teď už se považuje za ostřílenou vyjednavačku.

Čtvrtý rok. Nová spolubydlící se u snídaně narovná a zeptá se, jakou řečí to ve tři ráno mluvila. Nemluvila. Spala. Podle všeho ale deset minut plynně mluvila čímsi, co nebylo ani češtinou, ani angličtinou.

Další roky. Další spolubydlící, další hlášení, další teorie o tom jazyce.

Se spolubydlící se dá vyjednávat skoro o všem, jen ne s tou její částí, která spí.

V posledním ročníku dostane většina žáků pokoj pro sebe, aby se mohli v klidu připravit na zkoušky. Ona si ten svůj převzala s úlevou člověka, který končí dlouhou válku. První noc si v telefonu zapnula nahrávání.

Ráno si to pustila. Jedenáct minut, plynně, na konci smích, v jazyce, který nepoznávala ani ona.

Ten problém znám, protože jsem si ho vzala. Můj manžel mluví ze spaní, směsí angličtiny a jazyka země, kde jsme zrovna bydleli. V Kodani to byla dánština, většinou o parkování. V Madridu jednou zřetelně řekl: „Ne, tu druhou kachnu.“ U snídaně jsem se na kachnu zeptala. Popřel, že by o jakékoli kachně cokoli věděl.

Zkoušeli jsme to smluvně. Souhlasil, že bude spát na boku, po deváté nebude jíst sýr a přestane mluvit. Dvě ze tří podmínek dodržuje.

Minulý měsíc jsem si ho nahrála, stejně jako se nahrála ta dívka z Open Gate. Čtrnáct minut. Plynně. Pak pauza a pak dokonalou francouzštinou, kterou ani jeden z nás neumí: „Absolutně ne.“

Prý to byla ta kachna.